Poskytovatel komplexníRozhovor: Cesta od strojírenství k dobrovolnictví
Patnáct let pracoval u „černého řemesla“ jako provozní zámečník, dnes však nachází naplnění v doprovázení lidí na jejich poslední cestě. Jiří Pachole začal v roce 2016 jako dobrovolník v čajovně Hospice Anežky České v Červeném Kostelci, aby vyměnil svět strojů za možnost naslouchat lidským příběhům. Tato zkušenost mu natolik změnila životní priority, že se rozhodl pro úplnou profesní změnu a dnes působí jako ošetřovatel v paliativním týmu v domově důchodců. O své cestě k lidem, překonávání počátečního strachu z komunikace i o tom, proč je v dnešní době důležité nebát se říct si o pomoc včas, vypráví Jiří Pachole, zámečník, držitel ceny Křesadlo, milovník historie, šermíř, který dnes působí jako ošetřovatel v domově důchodců v Polici nad Metují, v zařízení, které se ve své činnosti zaměřuje na paliativní péči. Letošní rok vyhlásila OSN Rokem dobrovolnictví.
Pane Jiří, mohl byste nám na úvod popsat svou cestu k dobrovolnictví? Co vás přivedlo právě do Hospice Anežky České?
K hospici v Červeném Kostelci jsem se dostal v podstatě náhodou. Jezdil jsem kolem jeho budovy na tréninky. Tehdy objekt ještě nebyl označen, a tak jsem jednou zastavil a na internetu si vyhledal,
o jakou instituci se jedná. Zjistil jsem, že jde o první hospic v České republice, a zaujal mě článek, ve kterém hledali dobrovolníky. Začal jsem si tedy zjišťovat, co takové poslání obnáší, a následně jsem oslovil koordinátorku, paní Tošovskou. Po společné schůzce a prohlídce hospice jsem se rozhodl začít v čajovně. Chtěl jsem začít něčím jednodušším, jako je příprava kávy a čaje, abych získal prostor pro postupnou komunikaci s klienty, se kterou jsem do té doby neměl zkušenosti.
Vzpomínáte si, kdy jste s touto činností začal a co bylo vaší hlavní vnitřní motivací?
Začal jsem v roce 2016, takže letos sloužím již desátým rokem. Moje vnitřní motivace pramenila
z mého původního povolání. Jsem vyučen v „černém řemesle“ a patnáct let jsem pracoval jako provozní zámečník. Když člověk pracuje výhradně se železem a stroji, začne mu chybět lidský kontakt. Hledal jsem způsob, jak se dostat mezi lidi, moci si s nimi popovídat a naslouchat jim.
Jaký byl váš úplně první den ve službě? Provázely ho nějaké obavy?
Měl jsem velký strach, zda zvládnu ovládat kávovar, a především jak budu
s klienty komunikovat, protože jsem tehdy neměl žádný odborný kurz. Mou první zákaznicí v čajovně byla paní magistra, která si objednala kávu
a pohár s vaječným koňakem. Slovo dalo slovo, paní se mě začala vyptávat na mé důvody k dobrovolnictví a postupně jsme se dostali k tématu vojenské historie, kterému se věnuji. Ona začala vzpomínat na první republiku a prezidenta Masaryka, čímž se mezi námi vytvořilo krásné pouto.
Co vám tato služba osobně přináší a jak ovlivnila váš další život?
Služba v hospici mi dává vnitřní klid a rovnováhu. Ovlivnila mě dokonce natolik, že jsem po patnácti letech změnil profesi. Při práci dobrovolníka jsem si dodělal kurz pro pracovníky v sociálních službách a nyní pracuji jako ošetřovatel v domově důchodců, kde jsem součástí paliativního týmu. Dá se říci, že mě prostředí hospice k této nové cestě postupně nasměrovalo.
Co byste poradil lidem, kteří o dobrovolnictví uvažují, ale stále váhají?
Člověk by neměl váhat a měl by to zkusit. Pokud to nezkusí, nikdy se nedozví, zda je to pro něj ta správná cesta. V hospici je mnoho možností – někdo se cítí na komunikaci u kávy, jiný může třeba jen zalévat květiny. Důležité je nebát se a zjistit, kam vás srdce táhne.
Jak vypadá vaše běžná služba v čajovně?
Přicházím obvykle o deset minut dříve, zapíšu se na recepci a vyzvednu si klíče. V čajovně si připravím vše potřebné, doplním zásoby a čekám na klienty. Někdo přijde na kávu, jiný na pivo nebo zmrzlinový pohár. Je to velmi různorodé. Překvapilo mě, jak silný „rodinný kruh“ zde tvoří personál – od lékařů přes sestry až po ošetřovatele. Ten klid a rodinná atmosféra jsou cítit i směrem ke klientům.
Jakým způsobem navazujete kontakt s klienty, kteří do čajovny zavítají?
Klíčové je dát lidem čas a prostor. Někdo si chce kávu vypít v tichosti, jiný se postupně rozpovídá. Nikdy nesmíte na nikoho tlačit otázkami na jeho nemoc. Často se začne u běžných témat, jako je počasí, a teprve když získáte jejich důvěru a najdete společnou notu – ať už je to hudba, zahrádka nebo historie – začnou mluvit o svém životě a rodině.
Vybavíte si nějaký konkrétní silný moment, který jste v hospici prožil?
Velmi silný byl rozhovor s jednou paní inženýrkou, která měla komplikované rodinné vztahy. Zpočátku byla velmi zamlklá. Přes téma historie se mi podařilo získat její důvěru, ona se otevřela a začala mluvit o svých dcerách a o tom, jak by si přála vztahy urovnat. Naslouchal jsem jí, a když po dlouhém hovoru odcházela, poděkovala mi, že si mohla takto hezky popovídat. To byl pro mě velmi dojemný okamžik.
Jak zvládáte emoční náročnost tohoto prostředí, zejména u mladších pacientů?
Emoce jsou složité. Člověk se musí naučit nechat své osobní starosti před branami hospice a přicházet v klidu, protože klienti nechtějí slyšet naše problémy. Jdeme tam proto, abychom jim nabídli pomocnou ruku a naslouchání. Pohled na mladé lidi s nevyléčitelnou diagnózou je samozřejmě těžký a vede mě k zamyšlení, jak bych se v takové situaci choval já sám.
Vnímáte v posledních letech změnu v tom, jak společnost nahlíží na paliativní péči?
Určitě. Je velmi dobře, že se o paliativní péči začalo mluvit veřejně. Dříve byla smrt přirozenou součástí života, lidé umírali doma v kruhu rodiny. Moderní doba však toto téma vytěsnila. Paliativní péče není jen o smrti, ale o tom, jak se naučit žít s nevyléčitelnou nemocí. Vrací nás to k přirozenému řádu života. Je však důležité o tom mluvit srozumitelně a laicky, ne pouze odbornou medicínskou mluvou.
Máte pro svou dobrovolnickou činnost podporu ve své vlastní rodině?
Mám velkou podporu. Moje manželka také pracuje v sociálních službách, a nakonec se rozhodla stát se dobrovolnicí společně se mnou. Nyní sem tedy jezdíme sloužit oba.
Co byste vzkázal těm, kteří o dobrovolnictví uvažují?
Dobrovolnictví vyžaduje obětovat svůj čas a mít určitý řád. Přináší však nové obzory, rozvíjí člověka po psychické i sociální stránce a dává mu pocit, že dělá dobrou věc pro někoho, kdo to skutečně potřebuje. Společnost často zapomíná, že každý z nás jednou zestárne a bude potřebovat pomoc. Rodiny si o pomoc často říkají až „po dvanácté“, protože mají pocit, že vše musí zvládnout samy, což je fyzicky i psychicky vyčerpávající. Chtěl bych těmto lidem pomáhat a být pro ně v těchto těžkých situacích průvodcem.
Děkujeme za rozhovor.
