Rozhovor s MUDr. Marií Svatošovou

Co Vás přivedlo k myšlence založit hospic v České republice? Kdy jste si poprvé uvědomila, že je třeba změnit způsob, jakým u nás pečujeme o umírající?
Bylo to ve dvou krocích, krátce za sebou. Ke konci totality se mi dostal do ruky samizdatový časopis Salus s článkem o prvním britském hospici. Uvědomila jsem si, že přesně tohle nám tu chybí. A když v listopadu 1989 dav na Václaváku skandoval „svobodu, svobodu“, přeběhl mi mráz po zádech při pomyšlení, že tím někdo může mínit i beztrestnost eutanázie. Abychom získali potřebný náskok, k 1.lednu 1990 jsem v OÚNZ dala výpověď a pustila se do práce.

Proč jste oslovila právě Charitu v Červeném Kostelci, jak začala spolupráce?
Původně jsem chtěla hospic v Praze, kde bydlím. Tam jsem nenašla lidi, kteří by do toho se mnou šli. Proto jsem objížděla republiku s přednáškou o hospicích a hledala lidi, kteří cítí povolání k této službě. Tady byli.

Jaké byly největší překážky v začátcích?
Těm největším jsme určitě předešli tím, že jsme důvěřovali v Boží pomoc. Bez ní by nejspíš hospic dodnes neměl smlouvu s VZP. O tu první jsme totiž museli na ústředí VZP v Praze velmi tvrdě zabojovat. Tím jsme prošlápli cestičku i dalším osmnácti lůžkovým hospicům v Čechách a na Moravě.

Jak tehdy reagovala veřejnost na slovo „hospic“? A jak se podle Vás změnilo vnímání za těch 30 let?
Zpočátku to byl velký strašák. Chtělo to hodně osvěty. V ní odvedli velký kus práce pozůstalí po našich pacientech. Těch už mezi námi žijí desetitisíce a jejich svědectví jsou nejdůvěryhodnější. Díky jim je dnes slovo hospic vyslovováno s úctou a pokorou nejen v soukromí, ale i v médiích.

Co Vám přinesla návštěva britských hospiců?
Kromě cenných zkušeností i jedno vážné varování: „V průměru po dvou letech vám personál vyhoří a bude muset být vystřídán.“ To se naštěstí nepotvrdilo. Někteří zde pracují 30 let. Klobouk dolů!

Jak jste vybírala tým lidí, se kterými jste budovala hospic? Podle čeho jste poznala, kdo „se pro tuto práci hodí“?
Po dvou přednáškách na faře a třetí v divadle se nám hlásili zapálení týmoví hráči -  budoucí zaměstnanci hospice i dobrovolníci. Byli u všeho od začátku, mohli do toho mluvit, poznávali jsme se. To bylo důležité, protože osobnostní předpoklady jsou stejně potřebné jako odborná kvalifikace.

Co je podle Vás podstatou hospicové péče?
Jedním slovem: celistvost. Člověk není množina orgánů v koženém pytli, ale jednota těla, duše a ducha. Proto nestačí ošetřit tělesné symptomy a psychiku, ale i nesmrtelnou duši. A protože jsme bytosti vztahové, součástí hospicové péče je i péče o pacientovy blízké a pozůstalé.

V čem vidíte největší rozdíl mezi nemocnicí a hospicem z pohledu člověka, který odchází?V nemocnici pacient ocení, je-li úspěšně léčen a vyléčen. V hospici kromě úlevy od bolesti ocení, je-li navzdory své nemohoucnosti stále vnímán a respektován jako jedinečná lidská bytost, tj. s celou svou osobní historií, a je-li brán zřetel na jeho osobní priority a preference.

Zažila jste v hospici okamžiky, kdy byla smrt nějak zvláštně „krásná“?
Opakovaně. Bývají tím překvapení i pacientovi nejbližší. Diví se: „Maminka ve tváři vysloveně zkrásněla.“ Nebo popisují stav své vlastní duše: „Ve mně se rozlil takový zvláštní Pokoj, jsem si jistá, že dědeček je v nebi.“

Jakou roli ve Vaší práci hrála víra?
Naprosto zásadní.

Co jste se naučila od umírajících lidí?
Vážit si života jako Božího daru a smrt vnímat jako návrat Domů.

Co byste dnes řekla lidem, kteří se smrti bojí?
Nejdřív bych je trošku vyzpovídala, čeho se vlastně bojí. Většinou ne smrti, ale umírání. A pokud smrti, tak bych jim řekla, jak to mám já. Proč se jí nebojím a proč se na ni svým způsobem těším. Nespěchám, ale až přijde, smlouvat nebudu. 

Jak hodnotíte vývoj hospicové a paliativní péče v Česku za uplynulých 30 let?
Bohu díky za všechno, co se podařilo. Nejsme úplně u cíle, ale před bojovníky za uzákonění beztrestnosti eutanázie slušný náskok máme. Pokud ten zákon prosadí, bude na svědomí každého jednotlivce, jak se zachová. Samozřejmě se všemi důsledky. My jsme udělali, co bylo v našich silách.

Co byste chtěla vzkázat mladým lékařům, sestrám a dobrovolníkům, kteří zvažují práci v hospicové péči?
Přijďte si to vyzkoušet, přijeďte na stáž.

Jaké je Vaše osobní přání k 30. výročí Hospice Anežky České?
Denně vám vyprošuji Boží požehnání, a dokud budu při smyslech, hodlám pokračovat. Všem přeji pevné zdraví, hodně síly a radost ze smysluplné práce na Boží vinici!

Marie Svatošová