"Nejdůležitější je to, aby lidé věděli, že se mají na koho obrátit," říká Iva Valerová

Dagmar Lánská, redaktorka uvedeného serveru si s Ivou Valerovou povídala o jejích začátcích, vztahu k práci, kterou vykonává i co pro ni znamená ocenění, které na začátku roku 2024 obdržela:

Co vás inspirovalo k práci v paliativní péči a co vás na ní nejvíce baví?

Inspirovalo, no, to se budete divit jak já jsem se dostala v paliativní péči. Víceméně to vzniklo tak, že jsem dostala nabídku od pana ředitele rozběhnout mobilní hospic v Červeném Kostelci a rozvíjet ho.

Nejdříve jsem nabídku vůbec nechtěla přijmout, ale tehdy jsem pracovala v nemocnici na směny, děti ještě nebyly úplně velké, a tato práci byla jen na ráno, takže jsem si řekla, že to třeba ty dva roky zkusím. Počkám, až děti odrostou a vrátím se zpátky do nemocnice. Víceméně jsem si vyřešila  domácí situaci.

Na jednu stranu jsem se té práce docela obávala, protože moje zkušenosti s umíráním a smrtí nebyly z nemocnice  úplně pozitivní. Vlastně jsem si neuměla představit, co vlastně jdu dělat. Měla jsem však za sebou nějaké roky praxe a práce s lidmi mě bavila a baví, dělám to ráda, tak se s tím snad poperu.

No, tak jsem si myslela ty dva roky a letos tomu je už šestnáct let.

Takže jste se v té práci našla?

Ano, našla. Ta práce mi začala dávat smysl už v prvních dnech, kdy jsem byla paliativní péčí nepolíbená. Je pravda, že v té době to bylo tak k trošku v plenkách.

Vstoupila jsem coby stážista do lůžkového hospice v Kostelci a tam jsem viděla obrovský rozdíl mezi nemocnicí a hospicovou péčí. V hospici se řešilo, co chce pacient, co on si přeje. když ho něco trápí, jde se to řešit hned. Začalo mě to oslovovat a dávat smysl, že člověk si může říct, co chce a jak chce prožít konec života.

Viděla jsem, že práce s umírajícími může být úplně jiná než v nemocnici a že se dá komunikovat s rodinou i s pacientem a oni jsou za to vděční.

Jaké byly největší výzvy, kterým jste čelila při zakládání Mobilního hospice Anežky České?

Já jsem od začátku byla zastáncem toho, že pacient by měl umírat ve svém vlastním prostředí, že to je pro něho nejpřirozenější. To pro mě byl asi největší impuls a takový hnací motor nějakým způsobem hospic rozeběhnout.

Říkám opravdu nějakým, protože tehdy jsme vůbec nevěděli, jak má mobilní hospic vlastně vypadat. V té době fungovala v Praze akorát Cesta domů a možná v Ostravě Ondrášek, ale nikde nic specifického k tomu nebylo. Stála jsem tedy před myšlenkou, jak něco vymyslet a uvést to do praxe.

Když jsme začínali, nebyla jiná možnost, než to zkusit dělat v odbornosti 925, což je domácí péče. Býval problém při delší návštěvě - jak to vykázat, kde sehnat lék, kdo jej napíše; lékař nechtěli psát recepty na opiáty, morfin či infuze. Někde jsme vůbec neprorazili, ale byli i lékaři, kteří tomu byli naklonění.

A jak šel čas a doba postoupila, vznikl projekt se zdravotní pojišťovnou, kdy se začalo testovat, kolik by stálo, jak a za jakých podmínek by mohla  fungovat samostatná odbornost v terénu „domácí hospic“. Všechno, úplně do posledního haléře, spočítal pan Dušek ze statistického úřadu.

My jsme se tenkrát dostali mezi sedm pilotních organizací. Zastřešovala nás Česká společnost paliativní medicíny, která za nás dojednávala i podmínky možného fungování.

Testovací období mělo trvat čtyři měsíce, potom nám to prodloužili na jeden rok a nakonec se testovalo ještě další rok. Domácí hospic vyšel jednoznačně jako nejlevnější možná péče v terénu. Neustále ale dochází k drobným úpravám a vyjasňování, co a kde můžeme.

Jak se v průběhu let změnila péče o pacienty v závěru života?

Za ty roky, co to sleduju, nebo vůbec, co jsem ve zdravotnictví, posuny jsou. Někde i veliké.

Já jsem letos v lednu nastoupila na část úvazku do náchodské nemocnice, kde se snažíme budovat paliativní tým, a vidím tu velkou podporu vedení, což je perfektní. Je tady velká spousta práce, edukace a školení zdravotnického personálu.

Můžu říct, že mladší zdravotnický personál, lékaři i sestry, už prošli školami, kde základní informace o paliativě dostali, takže vědí, že všechny lidi nespasíme a nevyléčíme a že někde existuje ta hranice, kdy léčebná část končí a nastupuje taková ta konejšivá, paliativní péče. Takže ti mladí to vědí, a vlastně v tom tápou a někdy se i brání  starší lékaři a starší sestry. Ti to mají nastavené tak, že léčíme, léčíme, léčíme, …  V tomhle směru je hodně práce.

Co se týká terénu, za těch šestnáct roků se udělal obrovský kus práce. Vznikla spousta mobilních hospiců. Ale  už souběžně s námi  obecnou paliativu dělají sestřičky z klasické domácí péče, protože jsou pacienti, kteří nepotřebují  specializovanou paliativní péči, jako třeba děláme my s mobilním hospicem. U nás v mobilním hospici je práce víc náročnější ve všech směrech a pohledech, protože my už před sebou máme pacienta, který denně potřebuje upravovat léčbu, denně řešit jeho potíže – bolesti, dušnost zvracení ….a to v režimu 24/7a není to jen  o  sesterské péči, ale hlavně o lékařských intervencí přímo u pacienta. Záchranku už rodiny nevolají, na to mají nás a to jsou zásadní rozdíly mezi domácí péčí a mobilním hospicem.

Rozbíhá se hodně spolupráce s domovy pro seniory a nemocnicemi, která je vítaná ze všech stran, ale i se záchrankou, protože záchranná služba jezdí ze 70 % k chronickým  pacientům. Takže rozvíjíme vzájemnou komunikaci a spolupráci a oni vědí, že nám můžou zavolat a dle preferencí pacienta a rodiny můžeme pacienta převzít do péče, vždy po individuální domluvě.  

Klademe důraz na „včasnou paliativu“, což je vlastně dobrá informovanost pacienta a jeho rodiny. Nejde jenom o zdravotní stav, je to je to i otázka psychiky a sociálních záležitostí, kdy třeba pacient nebo pečující osoba přijde o práci. Ta problematika je široká. Mám pocit, že čím  déle to dělám, řekla bych, že je víc práce před námi než za námi.

Když navážeme na předchozí otázku, jaké jsou tedy podle Vás největší potřeby pacientů v závěru života a jejich rodin?

Tady jde o to, jak je s pacientem pracováno, tam, kde se léčí, a jaké informace o zdravotním stavu dostane on sám, popřípadě jeho rodina. Ono to, samozřejmě, nejde říct přesně, ale aby měli aspoň rámcovou představu toho, co se  bude dít a kolik má třeba času.

Určitě je třeba, aby byl pacient zajištěn po stránce fyzické, aby neměl bolesti, měl polohovací postel, případně kyslík a podobně. Tohle je, řekla bych, ta jednodušší věc. Pak ale pacient začne bilancovat a přemýšlet, jak by ty poslední týdny či dny, někdy měsíce, chtěl strávit, co by ještě chtěl zažít, kam by se chtěli jet podívat, s kým by chtěl mluvit, s kým potkat.  

V rodině se samozřejmě řeší nějaké záležitosti typu majetek, vesměs převody, a potom lidské a vztahové otázky, kdy se spousta věcí dává do pořádku, když to jde.

Je pravda, že když do toho vstoupíme my jako mobilní hospic, tak  máme snahu, ty rodiny trošku navést. Navíc máme v nabídce i psychologa a sociální pracovnici, kteří se tomu věnují víc než my jako sestry a lékaři, ale i tak je to celé provázané.

Domlouváme se s rodinou, co vlastně chtějí, jaké mají přání. Bohužel, všechno je hodně limitované časem.

Jaké jsou největší odměny práce v paliativní péči? Jestli to tedy lze takto říci.

Ta práce nám dává velký smysl. Vám se to tak teď může zdát, že to snad ani není možný, když nám ten pacient při péči zemře, ale pak, když pozůstalá rodina začne vzpomínat, jaké to bylo v nemocnici martyrium, například jezdit na chemoterapie, co jim to přineslo ...

Naproti tomu, když vstoupí někdo k nim domů a začne se opravdu ptát, co ten pacient chce, čím mu můžeme ulevit, jak si to všechno představuje … Pacient  zjistí, že o tom, má s kým hovořit, že se může zeptat na to, na co mu v nemocnici nikdo neodpověděl. Někdy se tam fakt otvírají zajímavé i nikdy před tím nevyřčené věci.

Vždycky říkáme lidem a rodinám, žijte ten den, který je. Neřešte, co bude zítra ani za týden. Dneska vám je dobře, tak si to užijte. Když bude zítra špatně, začneme to řešit.

Takovým milým zadostiučiněním je to, když za námi přijde rodina a řekne,  že ta naše péče byla tím nejlepším, co pro svého taťku nebo mamku v té chvíli mohli udělat. A že na nás budou vzpomínat. Přeci jenom jsme spolu nějaký ten čas strávili.

I z tohoto důvodu pořádáme setkání s pozůstalými a zveme k nám rodiny kam jsme jezdili. Je to pro nás povzbuzení a ujištění, že ta naše práce má smysl, že jsme spoustě rodin pomohli v jejich těžkých chvílích  a vlastně nás to motivuje k další práci pomáhat.

S jakými etickými dilematy se v praxi setkáváte?

My nabízíme rady a možnosti. Rozhodnutí je vždycky na pacientovi a rodině, která nás volá na pomoc.

Říkáme pacientům, aby se na rovinu zeptali pana doktorka nebo paní doktorky, co s nimi konkrétně budou dělat. Když pak nebudou chtít v léčbě pokračovat, mohou se domluvit na ukončení.

Pokud rodina i pacient chce a souhlasí s naší péčí za daných podmínek, což i  písemně stvrdíme, vstupujeme společně s rodinou do péče.

Jaké byly Vaše pocity, když jste v únoru 2024 převzala cenu Cicely Saunders od paní Evy Pavlové?

Samozřejmě jsem měla velkou radost, fakt mě to potěšilo. Nikdy mě nenapadlo, že zrovna já tady z těch  našich „kotěhůlek“ dostanu tak krásnou cenu.

Ale jak jsem říkala i v  Praze, není to jenom moje práce. Myslím, že máme bezvadný kolektiv, protože tahle práce není o práci jednotlivce, ale o celém týmu. Jsme dobrá parta a táhneme společně všichni za jeden provaz. To je na tom to důležité, protože prostě kolektiv je základ veškeré naší práce. Můžete mít hodně práce, ale když máte dobrou partu, když si vzájemně pomůžete, podpoříte, dá se to krásně zvládnout.

Ta cena je pro mě i výzvou. Na paliativním poli je ještě hodně práce, a stále je co řešit a otvírají se nové možnosti a kde a v jaké oblasti konkrétně pomoci.

Jak se Vám daří skloubit náročnou práci s osobním životem?

Naučila jsem se to. Musela jsem, protože jsem zjistila, že bych mohla pracovat 24 hodin denně 7 dní v týdnu, práce mě zcela pohltila. Po nějakých letech jsem to začala striktně oddělovat, jinak by to byla úplná destrukce rodiny. Už vím, že musím brzdit. A říkat ne, ale to stále moc neumím.

Jaké rady byste dala studentům ošetřovatelství, kteří se zajímají o kariéru v paliativní péči?

Říkám jim, aby šli  pracovat do nemocnice nasbírat tam zkušenosti. Já jsem začínala po škole na interně v Náchodě. Sice jsem měla vysněnou chirurgii, ale nakonec jsem za to byla ráda, protože z těch zkušeností, co jsem nasbírala, jsem dlouho čerpala.

Když jsem měla někoho zaučovat, vždycky jsem říkala, ať si představí, že v té posteli leží někdo blízký anebo oni sami, co by asi chtěli slyšet. Jak by chtěli aby s nimi bylo komunikováno, jaké postupy by volili. Jinak přistupujete k anonymnímu pacientovi a jinak k sobě a nebo hodně blízkému člověku.

Učila jsem sestřičky, aby pacienta vždy viděly celého i s jeho bolestmi,  psychikou, postojem k nemoci. Že paliativa je o celém člověku a i o jeho rodině. V tom je základní a velký rozdíl od našeho moderního zdravotnictví, kde už je člověk členěn jen na ruku, hlavu, ledviny a tak dále.

Jaké jsou Vaše zájmy mimo práci? Kde hledáte zdroj energie?

Já asi v přírodě, na zahrádce, sbírám kytičky, bylinky; mám ráda muziku, to je pro mě dobrý relax, a ráda jezdím na kole.

Mám v životě jednu velkou výhodu, a to že se dokážu radovat z maličkostí. Nadchnu se i z drobností, jsem optimistická povaha. Takže v tom v tom já beru sílu a vlastně i z víry v Boha.

Co Vás v životě inspiruje? Máte nějaké vzory, které Vás ovlivnily?

Já jsem vždycky všechno dělala tak nějak pocitově, intuitivně, jak jsem cítila, kudy vede cesta. A že ty začátky fakt byly o hledání cesty, jak tu práci dělat. Motorem pro mě byl samotný pacient – zjistit, co potřebuje a snažit se pro něho zajistit to nejlepší. A když jsem viděla, že i doma jde důstojně zemřít a rodina Vám za to poděkuje, začalo mi to dávat smysl, radost z dobře odvedené práce a jistotu, že tudy vede moje cesta.

Jinak profesní vzor jsem měla v pražském mobilním hospici Cesta domů. A na počátku jsem se hodně moc naučila od paní doktorky Jany Svobodové.

Existuje něco, co byste ráda vzkázala lidem, kteří se obávají smrti a umírání?

Smrti se bojí každý, to je přirozené. Strach ze smrti má naprosto každý - někdo větší, někdo menší. Může tam hrát roli víra, smíření, lidská povaha i nemoc.

Důležité je, aby člověk nebyl sám, pokud si to tedy nepřeje. I takové situace jsme zažili. A vůbec nejdůležitější je to, aby lidé věděli, že se  mají, na koho se obrátit, že  jim vždycky někdo pomůže a že smrt může být opravdu důstojná. Smrt už je milosrdná, ale je nutné co nejlépe zrežírovat umírání. Nejen léky, ale i vlídným slovem,  nabízíme jistotu, že na to nebudou sami, že jim vždycky pomůžeme.  

Povzbudivá slova na závěr. Děkujeme za ně i za milý rozhovor a přejeme, aby se Vám dařilo v osobním i profesním životě.

Dagmar Lánská

Portál proprarodice.cz přináší pravidelně informace a články z celé ČR pro seniory a zájemce o oblast zdraví, sociálních služeb a dalších témat spojených s podzimem života.