Hospic Anežky České slaví 30 let: Od vize k realitě

Co vás přivedlo k tomu, že jste se začal věnovat hospicové péči?
V březnu 1993 jsem nastoupil do Charity, která tehdy začínala budovat své služby a struktury. Mým úkolem bylo rozvíjet charitní činnost na území zahrnujícím polovinu diecéze, resp. severovýchod Čech. To pro mě byla velká motivace. Později se přidala touha najít řešení pro lidi v terminálním stadiu onemocnění. Vzpomínám, jak se tenkrát odcházelo ze života: na vícelůžkových pokojích, lůžka oddělená jen plentami, návštěvy příbuzných byly možné obvykle pouze ve středu a v neděli na dvě hodiny odpoledne. Umíralo se v osamocení a bez duchovní péče. To jsme chtěli změnit.

V roce 1994 přišla s námětem postavit lůžkový hospic paní doktorka Marie Svatošová a domluvili jsme se na spolupráci. Poté jsem požádal město Červený Kostelec, zda by nám darovalo vhodný pozemek. Město nám nabídlo několik pozemků, z nichž jsme si jeden vybrali. Probíhala příprava projektových prací a vzhledem k tomu, že se jednalo o první hospic v naší zemi, měli jsme příležitost podívat se do kolébky hospicového hnutí ve Velké Británii. Navštívili jsme tehdy v Londýně první hospic na světě, Hospic sv. Kryštofa, a tam jsme se inspirovali, jakým způsobem navrhnout budovu našeho lůžkového hospice.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé navštívil hospicové zařízení? Co na vás udělalo největší dojem?
Do té chvíle jsme měli pouze teoretickou představu, jak hospice fungují, ale neměli jsme možnost vidět jejich fungování v praxi. Mile nás překvapilo, že se nám představitelé a odborní zástupci hospiců v Anglii intenzivně věnovali a radili nám v jednotlivých praktických záležitostech souvisejících jak s výstavbou, tak s nastavením péče. Upozorňovali nás na potřebu spolupráce s rodinami nemocných a seznámili nás s novými postupy v paliativní péči. Musíme si uvědomit, že v té době v České republice neexistoval nejen žádný hospic, ale ani obor paliativní medicína.

Mohli jste využívat mentoring zkušených kolegů z Anglie v prvních letech zakládání hospicové péče u nás?
Ano, byli jsme tam opakovaně na návštěvě v různých hospicích a měli jsme možnost tam s sebou vzít budoucí personál našeho hospice, aby získal zkušenosti. A naopak: poté přijeli Angličané k nám, aby nám poradili. Co nás také zaujalo, bylo, do jak velké míry jsou závislí na fundraisingu a na různých dobročinných aktivitách. Některé jejich zkušenosti jsme převzali a začali budovat vztah s veřejností a vůbec informovat o tom, co to hospic je, pro koho je určen, a vyvracet mylné představy a mýty.

Hospicovou činnost v Anglii podporovaly tisíce lidí. Například Hospic sv. Kryštofa měl dvacet dobročinných secondhandových obchodů. Bylo vidět, že dobrovolnictví, dobročinnost a fundraising má ve Velké Británii velkou tradici. Na základě těchto zjištění jsme začali benefiční fundraisingové aktivity rozvíjet i u nás. Učili jsme se, jak pracovat s dobrovolníky, dárci a partnery – to u nás bylo do té doby velkou neznámou.

Jaké byly první kroky při zakládání hospice? Co bylo klíčové pro jeho vznik?
Pracovali jsme na projektové dokumentaci, začali jsme intenzivně komunikovat s veřejností, hlavně se sousedy budoucího hospice. Měli jsme možnost prezentovat vznikající projekt hospice v jednom ročníku Adventních koncertů České televize, oslovili jsme ministerstvo zdravotnictví a sháněli další podporu. Kromě firemních a osobních dárců nám významně pomohly německé Charity. Začali jsme shánět budoucí personál a dobrovolníky, které jsme zapojovali do přípravy projektu a vzniku nového hospice. Od začátku fungování hospice jsme nabízeli stáže a exkurze pro zájemce a studenty středních zdravotních škol, lékařských fakult nebo i bohosloveckých fakult a dalších. Tím se také šířila myšlenka hospicové péče.

V průběhu prvních let se na nás obracela řada sdružení, spolků a dalších iniciativ s prosbou o radu a mentoring při zakládání dalších hospiců v jiných oblastech republiky. Nabízeli jsme jim stáže pro budoucí personál a vyměňovali si zkušenosti. To trvá víceméně dosud.

Jak to zpočátku vypadalo s legislativou?
V našich začátcích žádná legislativa týkající se hospicové péče neexistovala. Nevešli jsme se do žádných stávajících zákonů, vyhlášek či pravidel. Zdravotní pojišťovny nevěděly, jak s námi navázat spolupráci. A tak začal několikaletý legislativní proces, na němž jsme se aktivně podíleli. Po vzniku dalších dvou hospiců vznikla odborná pracovní skupina ze zástupců hospiců, zástupce z ministerstva zdravotnictví a odborné společnosti, kterou zastupoval profesor Vorlíček. V této skupině se rodily potřebné podklady pro tvorbu nové legislativy. Pro zajímavost: uzákonění pojmu „hospicové lůžko“ byl proces trvající přes deset let. Bylo nutné popsat, kolik personálu je potřeba, jaké vzdělání musí personál mít, jaké technické zajištění je nezbytné atd.

Které překážky se v počátcích musely překonat?
Vzhledem k tomu, že veřejnost úplně nevěděla, co si pod pojmem hospic představit, nás stálo hodně sil přesvědčit sousedy a účastníky stavebního řízení, aby souhlasili s výstavbou hospice na místě, kde dosud stojí. Nicméně po čase, kdy se s provozem hospice seznámili, nebo i potom, co měli své blízké v jeho péči, nastal radikální obrat v jejich uvažování.

Jakým způsobem se podařilo získat podporu veřejnosti a dárců?
To byl nepřetržitý mnohaletý proces, který trvá dodnes. Velkou práci při prezentaci myšlenek hospicového hnutí odvedla paní doktorka Svatošová, která objížděla s přednáškami a besedami celou republiku. Také do jisté míry pomohly sdělovací prostředky, které projevovaly zájem o hospicovou péči, jež byla novinkou. Vyšla řada článků a příspěvků v rozhlase či televizi, které přibližovaly, o co vlastně v hospicové péči jde.

Zdá se, že mnoho cílů se podařilo naplnit. Jak na Hospic Anežky České pohlížíte dnes?
Jsem velmi vděčný za to, kam jsme se za třicet let v paliativní péči posunuli. Dnes bereme duchovní péči poskytovanou v závěru života jako samozřejmost a také máme možnost navštívit své blízké 24 hodin denně 7 dní v týdnu. U nás navíc poskytujeme třeba možnost ubytovat se s nemocným přímo v hospici, být se svým blízkým až do jeho konce. V našich začátcích byly jednolůžkové pokoje s přistýlkou opravdovou revolucí v péči o nevyléčitelně nemocné.

Jaké služby dnes hospic nabízí? Jaká je po nich poptávka?
V současné době představuje péče o terminálně nemocné pacienty skutečně komplexní systém. Vedle lůžkového Hospice Anežky České vznikly Mobilní hospic Anežky České, ambulance paliativní péče, ambulance léčby bolesti se stacionářem, odborné sociální poradenství a půjčovna zdravotnických pomůcek. Zároveň existuje provázanost s našimi dalšími službami, jako jsou pečovatelská a ošetřovatelská služba. Tuto komplexnost péče jsme brali jako inspiraci již na počátku, kdy jsme se inspirovali v hospicích ve Velké Británii. Mou vizí bylo vytvořit obdobný propojený systém služeb u nás v Červeném Kostelci. Tento cíl se podařilo naplnit dokončením nového Centra denních a terénních služeb sv. P. Pia, jež poskytuje zázemí pro široké spektrum našich služeb.

Co je podle vás největší výzvou pro hospicovou péči v České republice?
Pociťuji velkou vděčnost, že se ve všech krajích podařilo vybudovat lůžkový hospic a že se potřeba nejméně pěti lůžek na 100 000 obyvatel naplnila. Nyní je další velkou fází rozvoje paliativní péče domácí hospicová péče. A když jsme u těch výzev, je to i prosazování hospicových myšlenek a postupů do pobytových sociálních zařízení a vytváření paliativních týmů ve velkých nemocnicích.

Jak se daří v našem kraji hospic provozovat?
Jsem velmi vděčný za spolupráci s Královéhradeckým krajem. Náš kraj má koncepci provozování a rozvoje lůžkové a mobilní hospicové péče opravdu velmi dobře zpracovanou. Kraj se také podílí na finanční podpoře našeho lůžkového i mobilního hospice, aby se dařilo službami pokrýt celé území Královéhradeckého kraje. V rámci republiky byl náš kraj odvážným průkopníkem. Za to všem zainteresovaným, kteří v kraji za těch třicet let působili nebo působí dosud, patří velké poděkování.

Jaké je vaše osobní přání k tomuto výročí?
Přál bych nám, abychom nadále mohli pokračovat v naší práci, abychom mohli dál rozvíjet naše hospicové služby a byli nadále oporou pro nevyléčitelně nemocné a jejich rodiny. Na závěr chci moc poděkovat v první řadě všem našim zaměstnancům. Někteří z nich jsou s námi od začátku, celých těch třicet let. Velmi si vážím toho, že nemáme problémy s fluktuací zaměstnanců. Věřím, že je to dáno tím, že vidí, jak významný a pozitivní dopad má jejich práce na naše pacienty i jejich blízké. Dál chci poděkovat všem podporovatelům, našim dárcům a dobrovolníkům. Bez nich bychom naši činnost vůbec nemohli realizovat. Dále děkuji všem pracovníkům z veřejné sféry, moc si vážíme možností, které v naší republice máme. Těch lidí a institucí je za ty roky dlouhá řada. A děkuji Bohu za jeho požehnání a ochranu po celá ta dlouhá léta.